o vlnách

O vlnách

Cvičím svůj cikung…je to střídání pohybů rukou…paží…dlaní..tam a zase zpátky…tam a zase zpátky….dělám to cvičení pár let, ruce jdou nahoru dotknou se mraků nebo modré oblohy zatajím dech a dolů…až úplně dolů cítím chodidla která stojí na zemi..vlastně necítím chodidla cítím pevnou půdu pod nohama..nechám vše vstoupit do země co jsem nabral v nebi ..naberu dole..s nádechem a jdu nahoru ..a dolů ..nahoru…a dolů..tam a zpět. a v jediným okamžiku mi to docvakne. Celej vesmír funguje tam a zpět. Nádech a výdech…dopředu..a zpět….úsilí a uvolnění. bez uvolnění nemůžeme znovu vpřed. Oboje je jen jeden pohyb. Není možné pořád nadechovat bez toho, že nedovolíme výdech..tělo to ví. Není možné jen přijímat…sedět v meditaci..propojený s celým vesmírem.. .přijde čas kdy musíme vstát a otevřít okno podívat se směrem do světa a jít.

Tady by mohl celý příspěvek skončit. bylo to řečené a napsané ve všech dobách, kolikrát? Asi milionkrát?

Ale dovolím si pokračovat.

S dechem tomu všichni naprosto rozumí, je to přirozené…pochopitelné, jde to samo. Proč tomu ale nerozumíme v jiných oblastech.

Třeba v lásce. Láska stejně jako dech je něco co je uvnitř v sobě samé přirozené, neskutečně silné, nádherné, zničující pokud jdeme proti tomu a nutné, stejně jako vlnobití na moři. Vlny jsou rytmické, samy v sobě plynoucí, střídající vzedmutí až na vrchol a uvolnění až do ztracena. Když se dva lidi potkají v lásce ona sama v sobě touží zrealizovat přirozený pohyb ve spojení obou…nabírat sílu…jít dopředu, zvedat se až do vrcholu a pak, přirozeně uvolňovat svoji sílu až do jemné pěny, kterou pojme dotek mokrého písku,až vlna úplně zmizí., vezme si ji země..propojí se s ní. Umírá i když nikdo nepláče. Proč taky plakat nad vlnou, která je jen okamžikem rytmu milionů dalších sester.

Láska sama v sobě takhle chce být ale pokud tomu brání zranění těch dvou, jejich duší, šrámy jejich dětství, strachy se uvolnit, strachy se vzedmout do výšky, strachy se oddat, strach opustit bezpečné které znám, strachy se spojit…tak pak ta vnitřní síla - potřeba lásky, stejně jako vlny začne narážet na překážky…nebo jí chybí síla ..a nemůže se vzedmout….vzniká disharmonie. Není žádné plynutí…spojení…rytmus, který je nutností pro jakékoli tvoření.

I láska potřebuje svůj břeh, svoje místo uprostřed…potřebuje mít svůj smysl. Stejně jako milenci, kteří cítí všechnu touhu, propojení, rytmus který jim naplní každičký pór jejich těla srdce i duše, ale když tam není zasazení do smyslu svého břehu, o který se jejich láska opře, stane se vše jen obrovskou energetickou vlnou, která se propadá do sebe sama. Proto nám dávají takový smysl břehy jako je společný dům, prstýnky na rukou, děti, rodina, domov. Jsou břehem, spočinutím, smyslem…pevným opřením se aby mohla vzniknout nová vlna.

Proč tedy to vlnobití ztrácí svoji sílu, proč i když máme lásku, úctu, potřebu rytmu..proč je tolik bojů, bolesti, zranění, nepochopení a zničených večerů, celých dlouhých dní a rozpad.

Odpověď je velmi jednoduchá, není potřeba psát tlusté knihy, absolvovat desítky hodin s odborníky, kteří samy prožívají hořkost mizérie bezmoci abychom pochopili proč okolo poloviny vztahů končí.

Abychom měli živý, proměňující se, prospívající vztah musíme ho žít a zároveň si neustále všímat, že se vše stále mění a reagovat na ty změny. Často jen žijeme, jako ovce, chodíme na pastvu až nás porazí na maso nebo oholí vlnu až jsme úplně nazí.

Takže co s tím?

Umožnit prostor zastavení a nechat si s určitými věcmi pomoc, když to samy nemůžem zvládnout.