Cvičím svůj cikung…je to střídání pohybů rukou…paží…dlaní..tam a zase zpátky…tam a zase zpátky….dělám to cvičení pár let, ruce jdou nahoru dotknou se mraků nebo modré oblohy zatajím dech a dolů…až úplně dolů cítím chodidla která stojí na zemi..vlastně necítím chodidla cítím pevnou půdu pod nohama..nechám vše vstoupit do země co jsem nabral v nebi...
Jednou ke mně přišli manželé. Už před vstupem do pracovny byli malinko nervózní a přitom uvolnění, mluvili spolu jednoduše, hravě. Mluvili spolu, to bylo příjemné, nechali jeden druhého domluvit. I když prožívali odcizení, hlubokou krizi tak si vzájemně naslouchali jeden druhému. Žena byla opravdu překrásná, v očích měla všechno, nemusela říct...
O některých věcech nelze příliš mluvit. Třeba o něze nebo o východu slunka, o vůni miminek, o vráskách našich rodičů.
Jeden lék, který existuje, když je vztah dlouho na dně, ale oba mají pořád skutečnou touhu, aby se to zlepšilo, je síla tady a teď. Přítomný okamžik je jediný a nejmocnější lék na pocit marnosti, na strach z konce, na nedůvěru. Protože, když si plně uvědomujeme, že právě teď tento okamžik je to jediné, co můžeme žít, tak se najednou...
Někdy se stane, že dlouho milujete svého partnera a jste spolu, máte dítě nebo nemáte, nebo máte velkou rodinu a najednou jeden z vás něco totálně podělá. Někdy ani nemusí někdo udělat průšvih, prostě už je to dlouhej vztah a oba ho začnou brát jako samozřejmost a dlouhá cesta nahoru se překlopí a všechno se pokazí a je to sešup....
