Vztah v hajzlu

Někdy se stane, že dlouho milujete svého partnera a jste spolu, máte dítě nebo nemáte, nebo máte velkou rodinu a najednou jeden z vás něco totálně podělá. Někdy ani nemusí někdo udělat průšvih, prostě už je to dlouhej vztah a oba ho začnou brát jako samozřejmost a dlouhá cesta nahoru se překlopí a všechno se pokazí a je to sešup. Pěkně dolů. Nic nefunguje. Žádné usmiřování, sliby. Pokusy všechno pochopit. Snaha chodit do párové terapie, nebo opuštění milence, milenky. Nic nefunguje, díra mezi vámi je najednou propastí, do které všechno padá, a blízkost, to vzácné kvítí, které kvete v pravém přátelství a partnerství je pryč.

Co dělat? Co člověk může dělat? Řeknu vám, co jediného může člověk skutečně udělat. Za prvé se nesmí posrat z osamocení. 0samocení je devastující, je daleko horší než samota. Osamocení je jako díra do břicha, bolí to, zatraceně to bolí. Nemáte na to žádný léky. Pořád si uvědomujete, cítíte, jak jste si byli blízcí, bylo to vzácné, krásné, posilující, dávající smysl. Byla v tom láska, podpora, přítomnost toho druhého člověka. Společná, někdy letitá cesta, na které jste spolu s druhým vytvořili, postavili, vychovali, zažili, zvládli věci, které jdou zažít jen díky tomu, že to bylo společné. Je to jako smrt.

Něco starého umřelo, doslova. A i když člověk touží po tom, aby to bylo zase jako dřív, měl by toužit po tom, aby ucítil, porozuměl a prožil šanci být nově. Teď to řeknu, KRIZE je okamžik, kdy se může narodit něco nového, je to šance vrátit se k sobě samému. Protože pouze návrat k sobě samému je skutečným řešením a lékem. V okamžiku, kdy přestanete skloňovat jméno toho druhého ve všech možných pádech a začnete vnímat svět skrze své nitro, tak máte šanci zvítězit nad osamocením. Je to možnost proměny a získání nové blízkosti. V krizi bývají velmi často pojmenované vaše vlastní nejslabší místa. Ještě jednou to zopakuji, VAŠE VLASTNÍ NEJSLABŠÍ MÍSTA.

Krize má dvě dobrá řešení: první je konec vztahu a druhé je transformace vztahu. Obě jsou dobrá, i když obě bolí. To první bolí ztrátou, bolestí, osamocením a to druhé nekompromisní reflexí a změnou nedobrých vzorců. Vzorců, díky kterým ničíme sami sebe, a tím neprospíváme ani vztahu.

Ještě jednou se vrátím k myšlence, že krize vztahu vlastně poukazuje, volá o změnu každého jednotlivce. Ne o změnu vztahu jako takového. Vzpomeňte si na své touhy, sny, záměry, plány.....na všechno, co šlo časem do kopru, a zvedněte to, bůh ví odkud, a věnujte se tomu. Ale pořádně. Ta energie, kterou to přinese vám, se stane i energií přitažlivosti pro člověka, který vás chce milovat. Ale hlavně se budete aspoň chvilku milovat vy samy:-).

A ještě je tam jedna ošemetná záležitost. Ta chvíle otevřené cesty k sobě není nijak dlouhá, ale zároveň je nekonečná. I když to vypadá, že od teď budeme sto let samy. Velmi často je to tak, že tu diru do srdce i do solaru nevydržíme a musíme ji něčím ucpat. A když to propásneme, uděláme ze sebe oběť, nebo jen začneme koukat na seriály. To prostě není ta reflexe, o které mluvím:-). Někdy je bolest ta nejlepší podmínka něco změnit.