Být orlicí a zase terapie

Dnes bych napsat o dvou věcech, o jedné ženě a mé práci.

Celá naše setkání by se dala popsat jako osvobození nádherné divoké orlice její duše. Ona začala tušit, jak vysoko její duše dokáže létat, jak nedozírný rozhled se rozprostírá pod jejími křídly, když krouží vysoko v modré obloze, když její srdce prolítne strachem výš a výš a celým prostorem se rozezní její smích. V tom smíchu je radost, krása ale hlavně svoboda žití.

Lze zažít, že náš život je skutečně naším životem. Kolik z nás to vůbec tuší. Náš život je naším životem. Ani děti to netuší, i když je tak zbožňujeme pro jejich přirozenost. Oni ještě nemusí bohudík.

NÁŠ ŽIVOT JE NAŠÍM ŽIVOTEM.

Ta žena v určitý okamžik došla k sobě a pocítila, že její nádherný úsměv má svojí vnitřní stranu, ponořila se do ní. A usmála se jemně do svého srdce, do svých očí, do svých rtů a pak ven a najednou pocítila neskutečnou sílu. Úsměv se změnil ve smích a smích prozářil celou místnost, odrazil se a prozářil zpátky její srdce.

Ona ví, že ten smích má až magickou moc. Dokáže dávat sílu všem, kteří jsou v její blízkosti. Pokud bude pečovat o tu orlici, kroužící v modré obloze a nechávající všechny strachy být a odejít.

A teď ta druhá věc.

Péče o setkání člověka s člověkem. Pokud člověk, který sedí spolu s námi, je s námi, tak je tu možnost našeho vyléčení...růstu..transformace. Potřebujeme druhého člověka. Nejde to bez něj. Učme se být s druhým člověkem. Je to jednoduché, tak jednoduché a je to léčivé. Nemusíme přidávat nic dalšího. Terapeuti jsou za to placení, tak by to měli umět dobře. Být dobře s druhým znamená umět nezanášet prostor svými úzkostmi, osvícenými vhledy, názory, technikami a dobře míněnými radami....atd.

Je to tak důležité: spolu-sdílení bez všech aditiv. Pravidelná koupel, sprcha...ráno..večer..v ledové vodě po horké sauně, uprostřed lesa v měkké vodě jezera, ve slaném moři, v nabraných dlaních z potoka.....omývejme svoji tvář, své dlaně, ať jsme co nejvíce očišťováni, abychom dokázali vnímat přítomný okamžik druhého člověka a dokázali mu dát naši přítomnost. Pak může vzniknout chvíle, ve které budou naše děti cítit prostor. Pak může vzniknout prostor, ve kterém bude druhý člověk moci sdílet bolesti, touhy a sny.

Jestliže Martin Buber zdůrazňoval, že naplnění a možnost růstu je možná jen ve vztahu s druhým člověkem, pečujme o tento prostor na svojí straně. To je jediné místo, kde můžeme.