Ztrácení

Jednou ke mně přišli manželé. Už před vstupem do pracovny byli malinko nervózní a přitom uvolnění, mluvili spolu jednoduše, hravě. Mluvili spolu, to bylo příjemné, nechali jeden druhého domluvit. I když prožívali odcizení, hlubokou krizi tak si vzájemně naslouchali jeden druhému. Žena byla opravdu překrásná, v očích měla všechno, nemusela říct jediné slovo a její oči byly plné smutku, jemnosti, vyčerpání, hloubky, lásky i naštvané silné energie. Její muž jakoby stál na dlouhém molu podzimního přístavu, pozoroval sem tam připlouvající malé rybářské lodě ale hlavně se díval jak pomalu odplouvá jeho vlastní žena

.

Ti manželé měli děti, oba byli naprosto v pořádku, hodni úcty a respektu. A byli odcizeni. Museli prožít hodné hádek, přetahování, nedorozumění, oddálení, samoty, výčitek. Nezvládli pečovat o to drahocenné, co vyrůstá ze zamilovanosti a je samozřejmé jako chleba. Stavěli dům, muž se snažil postavit jim dům aby měla celá rodina dobré místo k životu.

Když dva lidé stojí na začátku společné cesty, často se vezmou za ruce. Je to tak samozřejmé gesto, že nás ani nenapadne o něm dumat. Moc bych jim přál aby se chytli za ruce, cítili radost, oporu, lásku, touhu. Všechno tohle je možné cítit když držíte svého partnera/ku za ruku.

Přál bych tomu muži aby jeho nádherná žena toužila cítit svoji dlaň v jeho a přál bych té ženě aby její muž držel její dlaň ve svých jako poklad.

mějte se hezky milí čtenáři:-)